Koupili jsme nový gauč. Pro většinu lidí nic zvláštního, pro nás věc význačná neb jsme vždy měli nějaký zděděný. Je moc hezký, do červena laděný, čalounění snad zvěři odolné, aspoň na čas, aspoň na tak dlouho, než pro nás přestane být nový. Všechna zvířátka si ho už očuchala, oseděla, vyzkoušela drápy (to fakt nerada vidím), ale kupovali jsme ho s tím, že bude hezký, než ho kočky zrychtujou.
V noci mě vzbudilo zběsilé škrábání, s myšlenkou, že zaženu kočky do jiných částí bytu a zavřu dveře, jsem vstala, nasypala jim granule, čímž jsem je vylákala z jejich skrýší a jedna chybí. Šortynka. Škrábání se ozývá zpoza gauče.
"Hmmm, asi tam zalezla a nemůže ven" myslím si.
Odtahuji gauč v očekávání, že černá chlupatina vystřelí k misce. Nic. Škrábání neustává.
"Kde ta kočka vězí? Někde pod? Jak se tam dostala? Jak ji vyndám?" myšlenky mi utíkají, nechci vzbudit nikoho dalšího.
Po tmě šátrám za gaučem, pod látkou se mrská tělíčko. Je pod čalouněním. Chvíle katastrofických představ. Ve světle je situace trochu jasnější, protáhla se mezi svrchní a spodní látkou, ale už nemohla najít cestu ven. V továrně asi šetřili sponkami. Našla jsem mezeru a chvíli ji držela otevřenou, Šortynka nejprv vykoukla, ale hned se schovala. Představuji si, jak párám látku v celé délce. Druhé nesmělé vykouknutí a Šorty opatrně vystrkuje tlapky a peláší pryč. Pro jistotu neposednou látku zajistím spínacími špendlíky a jdu pokračovat v přerušeném spaní. Do rána už tam žádná kočka nevlezla. Doufám, že to tak zůstane.
-Felisín-
Žádné komentáře:
Okomentovat