Normálně nikdy neopouštěli své příbytky, zdržovali se doma, ven je nikdo nikdy nebral, dokonce ani na chatu či chalupu. Až jednou, zcela nezávisle na sobě, objevili zvláštní a velmi lákavou díru ve zdi. Ta díra byla ve stoupačkách a zůstala tam po řemeslnících, pro lidi nebyla nebezpečná, tak ji nechali být. Dírou se dalo prolézt na půdu a tam se setkali. Kočička si zvědavě prohlížela temná ušmudlaná zákoutí, a s hrůzou zjistila, že si zašpinila svetříček a zesmutněla. Zesmutněla tak moc, že začala plakat a do toho přišel Gard. Nevěřícně na sebe hleděli, jinou kočku žádný z nich neviděl, kam až jim paměť sahala. Mimi přestala plakat a chtěla vědět, odkud se tam kocour vzal. Chvíli si povídali a zjistili, že jsou vlastně sousedé, vyprávěli si o lidech a taky o cizích bájných kočkách. Mimi si povzdychla, že dostane vyhubováno za zašpiněný svetříček, ale lidi ho vyperou, a nakonec má několik náhradních. Měli ji rádi jako princeznu, byla trošku zhýčkaná a rozmazlená a tak ji naprosto vyvedlo z míry, když si Gard postěžoval na svoje lidi.
„A ty fakt nesmíš do postele? Já tam normálně s nima spím.“ děla kočička.
„Já ne, nesmím tam ani, když nejsou doma. Poznaj to, a pak mě seřežou."
„Vážně? To je ale hrůza, to si vůbec neumím představit, že bych nesměla do jejich pelíšku.“
„A na stůl taky nesmím.“ Smutně dodal Gard.
Mimi vykulí oči a ptá se „A jak poznaj, žes byl na stole?“
Kocourek se trochu nepřítomně zahledí a odpoví „Panička tam každý den nasype mouku, a když najde moje stopy, chytí mě za krk a vymáchá mi v tom čumák…“
Gardovi se ve tmě zvláštně lesknou oči. Na půdě nastalo výmluvné ticho, které přerušila Mimi. „A nechceš jít bydlet k nám? Mně se zdá, že tě vůbec nemaj rádi…“
Kocour se zamyslel, ale moc se mu to nezdálo, i když by moc rád. Kočička se mu totiž líbila. Nakonec se dohodli, že se budou tajně scházet na půdě. Každý den, když lidi odešli do práce, proplížili se dírou na půdu a celý den si vyprávěli o životě hrdinských bájných koček a snili o tom, jaké by to bylo, kdyby zrovna oni dva byli strážci největšího kočičího pokladu.
Ubíhaly týdny, měsíce a roky a kočičí přátelé jednoho dne uviděli v nejtemnějším koutě půdy zvláštní opalizující záři. Zvědavě si ji šli prohlédnout a k jejich velkému překvapení tam na ně čekala Modrá.
„Už dlouho vás tu poslouchám.“
Mimi i Gard nemohou najít slova, stojí před nimi jedna z bájných koček, možná pobočnice samotné královny. První se vzpamatuje Gard.
„ Kde ses tu vzala? A cos slyšela?“
„Slyšela jsem úplně všechno.“
Mimi je trošku vyplašená „Máme průšvih?“ a nesměle dodává „…asi…?“
Modrá se blahosklonně uculí a lakonicky sdělí „Nemáte.“
Gard to nevydrží a musí se zeptat „A co tu teda děláš?“
„Poslala mě pro vás královna. Hledáme na celém světě strážce a vy dva se na to náramně hodíte.“ Mimi s Gardem úžasem oněměli.
„No co koukáte? Půjdete teď se mnou. Projdeme tou svítící zdí do našeho království a tam už na vás čekají.“
Mimi se slzičkou v oku pronese „A můžu se rozloučit?“
„Na to není čas“ vážně odpověděla Modrá. „ Ale budeš jim moct nechat zprávu. Budou si myslet, že je to sen. Pořád tě budou mít rádi, nikdy se na tebe nebudou zlobit a nikdy na tebe nezapomenou… jo a ten svetr si můžeš nechat.“
Gard beze slov a bez ohlédnutí vykročil proti zdi, Mimi chvilku zaváhala, ale pak ho statečně následovala a kočičí průvod uzavřela Modrá.
Žádné komentáře:
Okomentovat