Antares si přisedla ke Gardovi a chvíli se ním mlčky
hřála v paprscích zapadající slunce. Když se
setmělo, obloha ožila hvězdami. Antares, aniž zvedla hlavu, řekla Gardovi „ta
nejjasnější je Orion, to je teď tvoje nové jméno. Budeme ti říkat Ori.“
Gardovi se zatočila hlava. Upřeně hleděl na hvězdy, tak dlouho, až měl pocit, že je mezi nimi a jejich součástí. Ori, jeho nové jméno, musí si na ně zvyknout, zní tak jinak než Gard. Vzpomněl si na svoji kočičí kamarádku Mimi a její svetříky.
„Ori! Ori! Orione!!!“ najednou byl zpátky na zemi, chvíli nevěděl, kde je a pak to uviděl. Temnou ševelící trávou se blížil stín. Byl mnohem větší, než ty, které přemohl a také mnohem temnější. Pohlcoval veškeré světlo, zastínil hvězdy a najednou byla všude neproniknutelná tma. Ori byl ve střehu. Vůbec nevěděl, jak se s nepřítelem vypořádá. „Rozsviť se!“ blesklo mu hlavou. „Jak se mám rozsvítit?“ V hlavě mu zadunělo „prostě to udělej hned!“ A tak se rozsvítil. Kam až oko dohlédlo, explodovalo světlo. Stín, který Oriho už málem pohltil, rázem zmizel. Ori párkrát zamrkal, okolí jeskyně vypadalo, jakoby se nic nestalo, Antares pořád seděla vedle něj.
„Je nejvyšší čas odsud zmizet. Půjdeš s námi, o tohle místo se už nemusíme starat. Musíme ale zjistit, proč vejce přinesly stíny zrovna sem.“ Antares se na chvíli odmlčela. „Víš, tenhle svět mezi světy není pro nás. Nikdy jsme tu neměli být. Není tu nikdo, skrz jehož oči bych mohla prohlédnout.“ znovu se zamyslela. „Nemáme čas.
“Oba vklouzli do jeskyně. Všechny kočky byly připravené na cestu. „Půjdeš první“ řekla Orimu Antares. Ori se nesměle zeptal „máte vejce?“ „Samozřejmě“ a teď už jdi. Kocour vykročil proti temné skále. Konce jeho chlupů začaly jiskřit, skála ustoupila, prošel a za ním všechny slepé kočky. Průvod uzavírala Antares. „Kde to jsme?“ Ori nedokázal skrýt překvapení. „To je nicota. Bohužel to jinudy nejde. Pojď k nám blíž. Všechny se tě musíme dotýkat, jinak se odsud nikdy nedostaneme. Viděl jsi království, tak si ho představ do nejmenších podrobností.“
V království koček byla ještě noc, náměstí zelo prázdnotou, v křivolakých uličkách panovalo naprosté ticho, všichni spali. Nikdo si nevšiml rychlého záblesku ani neslyšel krátké zapraskání. Uprostřed náměstí se Ori snažil vymotat z klubka propletených koček. „Jak jsme se sem dostali?“ Antares se unaveně usmála „to tys nás přivedl, my nevíme, jak to tady vypadá, nikdy bychom se z nicoty nedostali, bez tebe bychom tam zůstali navěky.“ Rozpletené kočky se seřadily do zástupu a čekaly. „Teď půjdeme do paláce za královnou.“ Ori šel opět v čele, srstí mu občas probleskla jiskra, byl trochu zmatený, ale cítil zvláštní chvění a povznášející pocit, který nikdy dřív nezažil. Těšil se na setkání s královnou a hořel zvědavostí, co bude dál.
V paláci byly slepé kočky s fialovýma očima přijaty se všemi poctami. Královna pro ně vyhradila jedno vzdálené křídlo palácového komplexu, kde mohly zůstat, jak dlouho budou chtít, třeba navždycky. Orimu se dostalo také zvláštního přivítání. Královna ho přijala ve svých soukromých komnatách. „Orion je moc hezké jméno, právem ho smíš nosit. Děkuji ti za záchranu vejce i za to, žes vyvedl Antares a všechny ostatní z nicoty.“ Ori se rozpačitě vrtěl, nebyl na chválu vůbec zvyklý, nevěděl, jak by měl reagovat, tak jen čekal, co bude následovat. „Vejce je teď v bezpečí, v královské klenotnici, ve speciální truhličce. Modrá byla pověřena jeho ochranou pro tuto chvíli.“ Královna se podívala na Oriho. „Myslím, že bys tu rád zůstal s námi.“
Orimu běžely překotně myšlenky hlavou. Osmělil se a odvážil se oslovit královnu „budu se tu moct setkat s Mimi?“ „Ale samozřejmě“ usmála se, „Mimi nás často navštěvuje, přináší kouzelné dárky a pokaždé se na tebe ptá.“ Kocour se zaradoval, rozloučil se, kožich mu zajiskřil přívalem náhlé energie. „Na tohle pozor, může to být nebezpečné!“ volala za ním královna a v hloubi duše se jí rozlil klid. Aspoň na chvíli.
Gardovi se zatočila hlava. Upřeně hleděl na hvězdy, tak dlouho, až měl pocit, že je mezi nimi a jejich součástí. Ori, jeho nové jméno, musí si na ně zvyknout, zní tak jinak než Gard. Vzpomněl si na svoji kočičí kamarádku Mimi a její svetříky.
„Ori! Ori! Orione!!!“ najednou byl zpátky na zemi, chvíli nevěděl, kde je a pak to uviděl. Temnou ševelící trávou se blížil stín. Byl mnohem větší, než ty, které přemohl a také mnohem temnější. Pohlcoval veškeré světlo, zastínil hvězdy a najednou byla všude neproniknutelná tma. Ori byl ve střehu. Vůbec nevěděl, jak se s nepřítelem vypořádá. „Rozsviť se!“ blesklo mu hlavou. „Jak se mám rozsvítit?“ V hlavě mu zadunělo „prostě to udělej hned!“ A tak se rozsvítil. Kam až oko dohlédlo, explodovalo světlo. Stín, který Oriho už málem pohltil, rázem zmizel. Ori párkrát zamrkal, okolí jeskyně vypadalo, jakoby se nic nestalo, Antares pořád seděla vedle něj.
„Je nejvyšší čas odsud zmizet. Půjdeš s námi, o tohle místo se už nemusíme starat. Musíme ale zjistit, proč vejce přinesly stíny zrovna sem.“ Antares se na chvíli odmlčela. „Víš, tenhle svět mezi světy není pro nás. Nikdy jsme tu neměli být. Není tu nikdo, skrz jehož oči bych mohla prohlédnout.“ znovu se zamyslela. „Nemáme čas.
“Oba vklouzli do jeskyně. Všechny kočky byly připravené na cestu. „Půjdeš první“ řekla Orimu Antares. Ori se nesměle zeptal „máte vejce?“ „Samozřejmě“ a teď už jdi. Kocour vykročil proti temné skále. Konce jeho chlupů začaly jiskřit, skála ustoupila, prošel a za ním všechny slepé kočky. Průvod uzavírala Antares. „Kde to jsme?“ Ori nedokázal skrýt překvapení. „To je nicota. Bohužel to jinudy nejde. Pojď k nám blíž. Všechny se tě musíme dotýkat, jinak se odsud nikdy nedostaneme. Viděl jsi království, tak si ho představ do nejmenších podrobností.“
V království koček byla ještě noc, náměstí zelo prázdnotou, v křivolakých uličkách panovalo naprosté ticho, všichni spali. Nikdo si nevšiml rychlého záblesku ani neslyšel krátké zapraskání. Uprostřed náměstí se Ori snažil vymotat z klubka propletených koček. „Jak jsme se sem dostali?“ Antares se unaveně usmála „to tys nás přivedl, my nevíme, jak to tady vypadá, nikdy bychom se z nicoty nedostali, bez tebe bychom tam zůstali navěky.“ Rozpletené kočky se seřadily do zástupu a čekaly. „Teď půjdeme do paláce za královnou.“ Ori šel opět v čele, srstí mu občas probleskla jiskra, byl trochu zmatený, ale cítil zvláštní chvění a povznášející pocit, který nikdy dřív nezažil. Těšil se na setkání s královnou a hořel zvědavostí, co bude dál.
V paláci byly slepé kočky s fialovýma očima přijaty se všemi poctami. Královna pro ně vyhradila jedno vzdálené křídlo palácového komplexu, kde mohly zůstat, jak dlouho budou chtít, třeba navždycky. Orimu se dostalo také zvláštního přivítání. Královna ho přijala ve svých soukromých komnatách. „Orion je moc hezké jméno, právem ho smíš nosit. Děkuji ti za záchranu vejce i za to, žes vyvedl Antares a všechny ostatní z nicoty.“ Ori se rozpačitě vrtěl, nebyl na chválu vůbec zvyklý, nevěděl, jak by měl reagovat, tak jen čekal, co bude následovat. „Vejce je teď v bezpečí, v královské klenotnici, ve speciální truhličce. Modrá byla pověřena jeho ochranou pro tuto chvíli.“ Královna se podívala na Oriho. „Myslím, že bys tu rád zůstal s námi.“
Orimu běžely překotně myšlenky hlavou. Osmělil se a odvážil se oslovit královnu „budu se tu moct setkat s Mimi?“ „Ale samozřejmě“ usmála se, „Mimi nás často navštěvuje, přináší kouzelné dárky a pokaždé se na tebe ptá.“ Kocour se zaradoval, rozloučil se, kožich mu zajiskřil přívalem náhlé energie. „Na tohle pozor, může to být nebezpečné!“ volala za ním královna a v hloubi duše se jí rozlil klid. Aspoň na chvíli.
-Felisín-
