Starobylý rod slepých koček s fialovýma očima a schopností číst myšlenky každé živé bytosti, pokud jí pohlédnou do očí, byl zachráněn ve světě mezi světy. Vyhrnuly se z duhového oparu a zaplnily jeskyni. Nevšímaly si Snítka a jeho přátel a obklopily svou umírající družku a každá se jí dotkla tlapou. Prostorem se ozývalo tiché ševelení a praskání energie, kočka naposledy vydechla a rozplynula se do duhy.
Ze středu ztichlých koček vystoupila jejich vůdkyně a zahleděla se na Snítka.
"Jsem Antares, jménem celého našeho rodu vám děkuji, že jste nás přivedli zpět."
Nikdo nic neříkal, nebylo třeba. Po chvíli se atmosféra změnila jako mávnutím kouzelného proutku. Mici se chtěla vrátit domů, Mimi byla celá nesvá, Gard zadumaně postával a Snítek nedělal vůbec nic dokud se neobrátil na Garda.
"Ty tady s nimi musíš zůstat, budou potřebovat tvoje oči, a my se vrátíme."
Mimi trochu plakala, když se se zrzavým kocourem loučila, ale srdíčko jí říkalo, že se určitě ještě potkají. Micinka ji přátelsky olízla čumáček a pak si sedli s hlavami u sebe a najednou byli ve světě lidí na střeše starého činžáku.
Na konci duhy Antares upřela nevidomé fialové oči na Garda.
"Vím, že toužíš po dobrodružství, taky vím, že ti lidi ubližovali, že máš moc rád Mimi i ostatní," na chvíli se odmlčela a pokračovala.
"Moc tě tu potřebujeme, máme sice výjimečné schopnosti, ale abychom splnili úkol, kvůli kterému jste nás sem přivedli, potřebujeme vidět."
Málomluvný Gard dlouho nic neříkal. Byl na místě, o kterém celý život snil a čekal ho úkol pro hrdiny, možná smrt a možná sláva, možná obojí.
"Budu vašima očima. Všichni se jmenujete po nějaké hvězdě?"
Antares se usmála.
"Opravdu se jmenujeme po hvězdách, ale jména nejsou důležitá. Možná se hvězdy jmenují po nás, kdo ví?"
Hlouček koček se začal rozcházet.
"Teď se zabydlíme. Musíme být potichu, nesmí nás zahlédnout."
Antares se obrátila ke Gardovi "dávej prosím pozor na vchod do jeskyně, když nás spatří, zabijí nás."
Kočky se vytratily, všechny si našly pelíšek, který byl zárověň úkrytem před pátravým zrakem každého, kdo by jim chtěl ublížit. Gard si lehl do barevné trávy na vrcholku kopce, kde byl vchod do jeskyně. Jeho zrzavý kožíšek splynul s duhou a stal se neviditelným. Pozoroval vlnění trávy a čekal. Věděl, že dřív nebo později přijdou.
-Felisín-
Žádné komentáře:
Okomentovat