Snítek, Micinka, Mimi a Gard sedí na střeše zvláštního kameného domu. Okolo je spousta polorozpadlých příbytků prorostlých bujou vegetací. Ze svého stanoviště vidí daleko a všude je to stejné. Vysoko na obloze svítí namodralé slunce a na obzoru splývá zelená s růžovou a fialovou. Něco je divně.
"Kde to jsme?" Mimi je trochu zmatená, svetřík se ztrácí v nafialovělém listí nedalekého stromu, takže se zdá, že má neviditelné tělíčko.
"Tady je svět mezi světy." konstatuje Snítek.
Tři nechápavé kočičí tvářičky na něj hledí s nevyřčenými otázkami v očích.
"Mlčte!"
"Dyť nic neřikáme, co šílíš?" podotkne Micinka.
"Nesměj nás vidět a chytit."
Obvykle mlčenlivý Gard vysype všechny otázky najednou.
"Kde jsme? Co tu děláme? Kdo nás nesmí vidět a chytit?"
"Tady jsme se octnout neměli." Snítek se zamyslí a pokračuje.
"Někde se něco stalo. Musíme najít jeskyni, kde žije poslední slepá kočka s fialovýma očima."
Kočičí kamarádi zahrnuli Snítka hromadou otázek, odpovědí se však nedočkali. Snítek seskočil ze střechy.
"Pojďte, nemáme moc času."
A tak se prodírali fialovou a růžovou džunglí, tu a tam museli překonat potoky plné bublající oranžové tekutiny. Nikdo si netroufnul ji ochutnat, i když měli velikou žízeň. Museli se vyhýbat oživlým trnitým šlahounům a celou dobu dávali velký pozor, aby je nikdo neviděl. Jejich cesta směřovala k pohoří, které viděli ze střechy. Tam by měla být jeskyně.
Šli celý den a k večeru dorazili na úpatí hor. Nebyly to moc velké hory, spíš jen takové kopečky porostlé trávou v barvách duhy, občas uviděli osamělý kámen, nebyly tam žádné keře ani stromy a ani žádná zvířata. Vstup do jeskyně na vrcholku kopce skrývala vlnící se tráva a nebylo snadné ho najít. Byla už skoro tma, když se jim to podařilo. Rozhodli se, že si chvíli odpočinou a bez ohledu na nadcházející noc půjdou dovnitř. Všichni cítili, že času není nazbyt.
Uvnitř jeskyně byla naprostá tma, ale to kočkám nevadí. Snítek běžel první, ostatní s ním statečně drželi krok. Potichoučku a velmi ostražitě vstoupili do skalního dómu.
"Dál nechoďte!" slabý hlas se odrážel od stěn jeskyně a s ozvěnou se vracel.
"Nejsme nepřátelé, přišli jsme ze světa lidí." řekl Snítek a opatrně dodal "Zdá se, že jsme to stihli."
Najednou všichni věděli, proč tam jsou a co přesně mají udělat. Přistoupili k velmi zvláštní a velmi staré kočce s fialovýma slepýma očima.
"Bála jsem se, že se už nesetkáme a proroctví nebude naplněno."
Kočky se semkly těsně k sobě jak nejvíc to šlo. Atmosféra byla najednou nabitá energií, všem se zježila srst, na koncích chlupů poblikávaly různobarevné výboje a pak se to stalo. Jeskyni zalilo duhové světlo a z něj začaly vystupovat kočky s fialovýma očima, sice slepé, ale schopné číst myšlenky každé živé bytosti, pokud jí pohlédly do očí.
-Felisín-
Žádné komentáře:
Okomentovat