Gard a Mimi se vrátili z království koček do světa lidí. Mimi se radostně rozeběhla domů, její lidi se právě vrátili z práce, pomazlili se s ní, dostala čistý svetříček a báječnou masovou kapsičku. Trochu se divila, že nenastalo bouřlivé shledání, když byla tak dlouho pryč, ale moc o tom nepřemýšlela, byla ráda, že je zase doma. Gard nikam nespěchal, vlastně se ani domů vrátit nechtěl a tak zůstal na půdě. Druhý den se kočičí přátelé sešli na obvyklém místě, aby se poradili, jak se nejlépe zhostit tajného úkolu. Od Modré věděli, kde bydlí kočky, s kterými se mají spřátelit.
"Je to docela blízko, ale budeme muset ven, trochu se bojím," řekla Mimi.
"Neboj se, to zvládneme, raději vyrazíme hned."
A tak opatrně vylezli na střechu a přeskočili na vedlejší dům a pak na další a ještě na jeden.
"Máme návštěvu!" mňoukla Mici.
"Nestraš," líně odpoví Snítek.
"Nekecám. Fakt máme. Podívej se sám."
"Hmm"
"Určitě jdou na kotrolu," strachuje se Mici.
"Na jakou kontrolu? Co by tu kontrolovali? Nic nemáme." Snítek leží na zádech, hlavu zakloněnou a pozoruje mraky.
"Ale máme."
"A co jako máme?"
"Nedělej, že nevíš."
"Ty myslíš tamto?"
"Jasně, že TAMTO myslím. Vejce. Tvoje vejce."
"Žádný není, všechno si vymyslely kočky." Snítek se otočil a pozorně se zahleděl na příchozí dvojici.
"Co tu chcete? My vás neznáme." Mici jim vyšla vstříc v lehce bojovné náladě.
"Ahoj!" Pozdravili současně.
"Já jsem Gard a tohle je Mimi. Bydlíme kousek odtud."
Mici si zvědavě prohlíží Mimin svetříček, je bílý s růžovými proužky a malou kapsičkou na zádech.
"Co to máš na sobě? To se mi líbí. Není ti v tom horko?"
"Je to svetříček, mám jich několik, horko mi není, nosím je ráda." Na chvíli se odmlčí a rychle dodá "mohla bych ti jeden přinést, jestli chceš? Je kouzelný."
Mici najednou nenachází slova. Nad hlavou se jí vznáší Snítek, pomrskává ocasem a přitrouble se uculuje.
"Blbost."
"Co je blbost?" ptá se Mici.
"Přece ten kouzelnej svetr."
"To není blbost, opravdu je kouzelnej, všechny jsou kouzelné. Když je máš na sobě, ničeho se nebojíš, zdají se ti krásné sny a taky se s ním dostaneš do království..."
Gard se na ni výhružně zamračí.
"Já to zase zkazila, zase jsem moc mluvila..." Mimi má na krajíčku.
"Co to plácáte? Jaký království?" a bez dechu dodává směrem ke Snítkovi "A ty koukej přistát nohama na zemi! Nic o nich nevíme a ty si klidně lítáš."
"Jdou od královny. Jsou to noví strážci. A jsou přesně tam, kde mají být," konstatuje Snítek a pomalu se snáší k zemi.
Všichni tři na něj zírají v němém úžasu.
První se vzpamatuje Mici.
"Co to meleš? Jak to můžeš vědět? Vidíš jim snad do hlavy?"
"Jo."
"Chceš říct, že kromě lítání umíš číst i myšlenky?" ptá se ohromená Mici.
"Ne."
"Ne co?"
"Nechci říct nic."
Kdyby v této chvíli někdo ty čtyři kočky pozoroval, řekl by si, že si tam jen tak sedí, mrskají ocasy a hledí někam za obzor. Mohlo by se zdát, že se zastavili v čase. Pravda je ovšem taková, že díky Snítkovi sdílejí společné myšlenky, navíc mají přesně tolik času, kolik potřebují, a tak zůstane nejstřeženější tajemství koček v bezpečí.
-Felisín-
Žádné komentáře:
Okomentovat